Druhá doba „kovídková“ nás na životě trochu omezuje, ale vzhledem k tomu, že jsme si prošli z izolace přes karanténu do normálního života, víme, proč nosíme roušky, proč si neustále dezinfikujeme ruce a vlastně dezinfikujeme úplně všechno. A taky nechodíme do školy, což taky není dobře. Mezi osmi, kteří jsme na jednom bytě, málokdy při distanční výuce unikneme pozornosti tety nebo strýce a někdy je učení pěkný masakr. Ve škole by to bylo jednodušší, tam je nás víc :-) Jak to u nás, při takovém domácím učení vypadá, se můžete podívat na povedené fotky na

https://dduhostroh.rajce.idnes.cz/Distancni_vyuka_v_detskem_domove_-_listopad_2020/

U nás se toho ale děje více, než jen učení. Děti odchází, děti přichází. Tím posledním odchodem je odchod nejdéle bydlícího mlaďocha z domova. Při vyslovení jeho jména se ještě některým bývalým učitelům zvedá tlak, jiným se ježí vlasy. Ano, máte pravdu, jedná se o Lukáše Kotlára J Lukáš byl přijat do domova v září 2020 jako malé uvztekané, nehodné tříleté dítě a o dvacet let později odchází jako mladý muž, studující vysokou školu, pracující v soukromém sektoru a hlavně žijící si svůj vlastní život. Díky svému středoškolskému studiu má za sebou spoustu životních zkušeností – pomoc při stavbě školy v Indii, expedice do rumunského Banátu, za své dobrovolnictví byl odměněn Mezinárodní medailí vévody z Edinburghu, a to zlatou. Jeho aktivit je samozřejmě podstatně více, ale není účelem zde všechno vypisovat. Důležité je, že se postavil k životu čelem a žije si trošku svůj sen. Lukášovi přejeme do života po životě v domově vše dobré :-) do domova má dveře stále otevřeny, protože je přece náš, stejně jako všechny ostatní děti, které dětským domovem prošly.

On-line výuka fotky