Chudoba, práce, suché záchody, ochotní lidé, koně, tradice, zpěv, kroje, koláče, seno, dobytek, dojení, pastva, prasata, agresivní psi, sýr, traktory, slivovice nebo třeba obrazy s křesťanskou symbolikou. Nejen tohle se mi představí po 14 dnech v kouzelném Banátu v Rumunsku.
Brigáda? „Ano, a dokonce zahraniční!“ Úkol od paní ředitelky dětského domova zněl jasně: "Čtrnáct dnů si připravte a prožijte podle svého." Každý byt se rozhodl pro něco jiného. Většina si vybrala pro rekreaci nedaleké okolí, ale my nejstarší, jsme se rozhodli pro zahraniční brigádu. Protože nám skoro všem ještě není 18 let a brigádu jsme chtěli jen na 2 týdny, naše expedice do zahraničí byla málem ohrožena. Nikdo o nás neměl zájem, nikdo nás nechtěl zaměstnat. Jelikož jsme už před tím získali z grantu peníze určené pro zahraniční brigádu, museli jsme něco vymyslet. A my jsme vymysleli! „Co tak třeba do Banátu?“
Teta přišla s nápadem jet přímo do Rumunska – Banátu, kde se dnes nachází české vesnice. V Banátu můžeme najít 6 českých vesnic: Svatá Helena, Gerník, Rovensko, Einbentál, Bígr a Šumice. Zvyky, tradice a způsoby hospodaření, které si přivezli krajané do Banátu, se uchovaly do dnešních dnů. Vesničané se živí především prací na poli. Ke každodenním činnostem samozřejmě nechybí dojení krav nebo osmi-hodinové hrabání sena na rozpáleném slunci. Lidé zde žijí v nazdobených chalupách a spí v pohádkově pruhovaných peřinách. Všichni se navzájem ve vesničkách znají, pomáhají si, jsou pracovití a nesmírně ochotní.
„Mají to tu opravdu drsné.“ Po šesté hodině večer vyjíždíme autobusem z Brna. Kvůli silnému dešti, který v Rumunsku poškodil už dost nekvalitní silnice, jsme na místo dorazili o 10 hodin později. Cesta tedy trvala přes 24 hodin. Na prvních zastávkách v Rumunsku jsme si mohli všimnout chudého prostředí. I když vidíte v ulicích většího města světové firmy, před nimi se prochází lidé s koňmi či s krávami. Na lidský život se zde příliš nehledí. Žijí zde v chudobě a pracují za mzdy, za které se v ČR ani nesmí pracovat. Lékařská pomoc je jen další slabý článek Rumunska. Za vytrhnutí zubu zde vesničané dají 240 korun + úplatek, aby je vůbec do ordinace někdo vzal. Pro vesničana, který se 24 hodin stará o jídlo, to je opravdu drahé. O to těžší je představa, že někdo potřebuje akutní operaci a chce přežít. Ceny jsou zde téměř stejné, ale s tím rozdílem, že jejich průměrný plat je 3 000 korun.
„Traktorem do práce!“ S traktorem a dřevěným vozem vyrážíme do malé, české vesnice Rovensko. Kromě ubytování zde najdeme místní školu, kostel a hospodu s obchůdkem. Během prvních dnů se seznamuji s místními lidmi a s drsnou a namáhavou prací. Naše babička, u které jsme byli ubytovaní vstávala už kolem šesté hodiny, čímž začíná její ,,normální“ den. Během prvního týdne, kterého jsme zůstali na Rovensku, jsme se snažili co nejvíce pomoci. Byla to největší šance poznat každodenní dřinu upracovaných babiček. Když jsme hrabali seno jednu hodinu, byli jsme „ zničeni “. Jak se mají babičky, které hrabají celý den?
„Po týdnu z Rovenska do Gerníku!“ Po 15 kilometrové „procházce“ míříme do Gerníku. Gerník už je větší vesnice. Najdeme zde kromě školy, kostela, pekárny a hospod také kulturní dům nebo policejní stanici. Je zde více lidí, kvalitní silnice a lepší pracovní podmínky. Opět se zde všichni znají a pomáhají si navzájem. Ráno v pět jezdí po vesnici auto s pečivem a odpoledne v pět zde jezdí auto se zeleninou.
„Pašování nafty do Srbska nebo prodávání slivovice za komunistů.“ Ubytováváme se u ochotné a usměvavé babičky. Po celý týden nám povídá nejrůznější příběhy, které jsou vždy vtipné, i když šlo o docela vážné téma. Třeba o tom, jak ji před třemi lety hořela chalupa, o tom , jak pašovala naftu do Rumunska nebo jak prodávala za komunistů slivovici. Většina z naší party si vyzkoušela dojení, hrabání sena, pojení krav, pečení buchet, výrobu sýrů nebo třeba kydání hnoje. Odvážní si vyzkoušeli vést krávu na pastvu nebo sekání trávy srpem nebo kosou. Poznali jsme, jaký je tvrdý a náročný život lidí v Banátu, jejich skromnost, pospolitost, vzájemnou pomoc a úctu ke stáří. Myslím, že jsme si společně uvědomili, že v Česku si nemáme vážně na něco stěžovat.
Naše expedice se uskutečnila díky Nadačnímu fondu Albert a laskavému grantu od Bertíků, v hodnotě Kč 80 000,- Upřímně jim děkujeme.